4. díl – Jak se tvoří tradice

Tradice

Stejně důležité jako ty velké a akce, které pomáhali psát dějiny vegetariánství v Česku, byli i desítky drobných veřejných přednášek spojených s ochutnávkami a desítky kurzů vaření pro zájemce z nejrůznějších oblastí. První přednášky byly o postupném zavádění celozrnné mouky do jídelníčku. To, co je dnes samozřejmostí a každý ví, že pečivo s celozrnnou moukou je zdravější, bylo tehdy předmětem vzdělávání a kurzů. Od rodičů dostali Eliška s Jaroslavem jako svatební dar mlýnek na obilí, který sehnali v tehdejším západním Německu. Na tomto mlýnku se mlela pšenice na celozrnnou mouku, vařily se obilné kaše, pekly se koláče, vánočky a dělaly se kynuté knedlíky – tedy česká kuchyně zdravěji.

Hlad po informacích byl velký, a tak se ženy setkávaly po domácnostech a učily se pracovat s celozrnnou moukou. Při dalším setkání přinesly své výrobky a hlasitě si předávaly zkušenosti a rady, aby se jim příště dařilo lépe. Jaroslav tato setkání obohatil vždy o své nejnovější vědecké znalosti, a tak podporoval ženy k zdravějšímu vaření a vědecky podložil, že vegetariánství je zdraví prospěšné. Eliška zase podněcovala maminky, aby svým dětem a manželovi vařily, co nejvíce samy a nekupovaly předpřipravené jídlo. Vždy se také snažily alespoň jednou denně společně sejít jako rodina u stolu, kde si povídají a nekoukají na televizi. Vždy inspirovala lidi k používání zdravého selského rozumu, dávat si malé cíle, ale být vytrvalí.

Není možné vrátit zpět dobu, kdy se lidem na vesnici pravidelně střídalo období tvrdé práce a odpočinku, období hodování s obdobím omezení a půstu, což vedlo všechny lidi k psychickému a fyzickému zdraví. Ale naši předci nám mohou být stále velkou inspirací. Eliška předávala kromě chuti vařit i příklad své mámy k péči o rodinu. Dříve bylo zvykem, že žena, která se vdala, ukončila zaměstnání a plně se začala starat o svého manžela a děti. Byla to záruka toho, že manžel i děti a celá rodina drželi pospolu a byli zdravější. Samozřejmě si tuto otázku musí zodpovědět každá rodina, ale je to velmi důležitá oblast, protože maminka, která přijde unavená z práce a doma na ni čeká mnoho dalších úkolů, je vyčerpaná a její únava se přenese i na celou rodinu. Od své mámy Eliška také převzala hlavní styl vaření: vše od začátku a poctivě z lokálních surovin a podle sezóny tak, aby připravené jídlo bylo chutné a zdravé. Je zajímavé, že toto pravidlo platí i dnes.

V tehdejší společnosti bylo velmi náročné nejen vegetariánství propagovat veřejně, ale i žít svůj soukromý rodinný život a vychovávat děti podle těchto principů. Nebyly žádné vzory, žádné recepty. Byl jen extrémní tlak ze všech stran, že vegetariánství je životu nebezpečné, hlavně u dětí. Eliška musela se svými dětmi chodit pravidelně na odběry krve a čelit mnoha nevraživostem ze stran lékařů, ale i veřejnosti, rodiny a sousedů, ve škole apod. Je opravdu úctyhodné, kolik statečnosti musela prokázat, aby vše zvládla. Svým dětem nikdy nedávala antibiotika, ale každé nachlazení poctivě ošetřovala a učila se používat přírodní postupy v péči o zdraví. Většinu jídla sama vařila, aby měla přehled, co děti jedí. I zde jí pomohla kuchyně její maminky, poctivě a každý den vařit luštěninová a zeleninová jídla ze zeleniny ze zahrádky. Její maminka pocházela z chudé rodiny, kde měli maso dvakrát do roka, a tak bylo přirozené stravovat se po většinu roku vegetariánsky, aniž by o tom věděli.

Velkou pomocí při hledání inspirace a podpory při vegetariánském stravování bylo pro Elišku setkání s hnutím Mazdaznan a se systémem Jóga v denním životě. V těchto systémech je dodržování vegetariánství zcela samozřejmé a přirozené. A právě všechny tyto zkušenosti vedly k přenesení teorie do praxe, a tak se z drobných kurzů a rodinného přesvědčení staly velké veřejné projekty.

V příštím dílu se dozvíte, jak manželé Škvařilovi přenesli své myšlenky do praktické roviny skrze vzdělávání a první vlastní produkty.